VEŘEJNÝ ŽIVOT
NOCLEHÁRNY, KRČMY A ZÁBAVNÍ PODNIKY

Zájezdních hospod a výčepů s možností přenocování (hospitia, cauponae) bylo v Pompejích mnoho. Byly zřizovány převážně v blízkosti městských bran, ať už ve městě nebo mimo ně (u Porta Ercolano byly objeveny tři, u Porta di Stabia čtyři). Některé byly i ve vzdálenějších uličkách poblíž středu města. Ihned za Porta di Stabia po pravé straně stejnojmenné ulice byl tzv. Albergo di Hermes (I,1,6-9). Vozy tam projížděly úzkou dlážděnou chodbou do zadní části budovy na otevřené prostranství. Tam bylo napajedlo pro koně nebo jiná tažná zvířata a - úplně na konci budovy - stáj. Dvůr s uloženými vozy byl spojen s ložnicemi pro cestující. Část ložnic - těch menších - byla dole, část v patře (do těch se vcházelo po vnitřních schodech). Nad přední částí byly pokoje, které byly pronajímány zvlášť (umožňoval to zvláštní vchod po schodech přímo z ulice).

Družná zábava, kostky a jiné hry lákaly Pompejany i návštěvníky města do výčepů a krčem se zábavními místnostmi (cauponae, thermopolia). Tyto lokály byly zřizovány hlavně u městských bran a podél hlavních tříd. Chodili tam hlavně chudší lidé: posedět při levném víně a popovídat si se známými, zahrát si v kostky a v neposlední řadě pobavit se s hezkými číšnicemi. Pro mnohé měl život po hospodách lákavé kouzlo velkoměsta. O tom, jak se číšnice o své hosty staraly, svědčí jejich jména, přezdívky a poznámky vyryté do zdí.

Jména vlastníků lokálů a číšnic se dozvídáme také z volebních nápisů, jak je tomu třeba v případě Termopolio di Asellina (IX,11,2) v nejrušnější části Via dell’Abbondanza. Na fasádě tohoto lokálu můžeme číst:

C. Lollium Fuscum II vir. v.a.s.p.p. Asellinas rogat nec sine Zmyrina.

„Asellininy číšnice navrhují, avšak ne bez Smyriny, za duovira pro správu ulic, budov a veřejných náboženských obřadů Gaia Lollia Fuska.“

Toto a ostatní termopolia byla charakteristická svou přední místností otevřenou do ulice: ta sloužila k přípravě a výdeji horkých nápojů a jídel nejen pro přítomné hosty, ale i k prodeji kolemjdoucím nebo přes ulici. Větší část místnosti zabíral zděný pult, jehož jedna část byla postavena tak, aby mohli být kolemjdoucí obsluhováni a nemuseli vstupovat dovnitř. Mramorem obložený pult měl zařízení na ohřívání a úschovu teplých pokrmů a nápojů. Potřebné hliněné nádoby a hermeticky uzavřená bronzová ohřívadla se většinou vsazovala do některé části pultu (i zde se však užívala přenosná ohřívadla pokrmů). Část tohoto pultu u stěny, tzv. repositorium, byla stupňovitá a sloužila jako místo k ukládání používaných nádob. Potraviny visely porůznu na rozvěšených provázcích. Většina ze zařízení tohoto termopolia byla při jeho odkrývání nalezena na původním místě. Dokonce v jedné z hermeticky uzavřených nádob vsazených do pultu byl ještě nalezen její původní obsah a stejně tak část tržby lokálu byla na svém místě. Za touto vstupní místností byly místnosti hostinské pro zábavu a posezení hostů, kteří se nespokojili s drobným a rychlým občerstvením na ulici. Tam se scházeli k zábavě příslušníci obou pohlaví, vybírali si je i milenci jako místa svých schůzek. Hosté seděli na lavicích nebo nízkých stoličkách a pili buď některé z mnoha druhů vín nebo medovinu. Rovněž bylo oblíbeno silně kořeněné víno s teplou vodou

Byly však i podniky čistě zábavní. K nim patřila např. Taberna Lusoria (VI,14,28). Jak svědčí zápisy jejího majitele, nebyli hosté - hlavně milenci - skoupí. Jednou z nejoblíbenějších her byla hra v kostky. Používali při ní obvykle kostěných nebo terakotových kostek (řidčeji ambrových, bronzových nebo olověných), které byly dvojího druhu. Jednak to byly klasické „krychličky“ (tak, jak je známe dnes), jejichž strany byly označeny soustřednými kroužky nebo tečkami a kterým se říkalo tesserae. Druhý druh kostek byl přibližně hranolovitého tvaru, přičemž označeny byly pouze čtyři delší protilehé strany (hodnotami 1, 3, 4 a 6). Hodili je do poháru, zatřepali jím a kostky vysypali na desku opatřenou obrubou, aby nepadaly. Nejlepší hod byl nazván po Venuši a nejhorší po psu. Oproti dnešnímu zvyku byl nejlepší hod takový, když každá kostka měla jinou hodnotu (tedy 1, 3, 4, 6) a nejhorší hody byly ty, když měly všechny kostky hodnoty stejné (tj. 4 x 6, 4 x 4, 4 x 3 nebo dokonce 4 x 1, což byl onen „pes". Oblíbenou společenskou hrou byla také hra podobná naší dámě. Hráči sedící proti sobě při ní posouvali jednoduché hrací kameny kulovitého nebo válcovitého tvaru na desce k tomu určené a snažili se obsadit protivníkův „hrad“. Také se házelo mincí a uzavíraly se přitom sázky, na kterou stranu mince padne: „hlava“ nebo „loď“. K hazardním hrám patřila rovněž zvláštní hra, kdy jeden z hráčů musel uhodnout, má-li druhý v pěsti sudý nebo lichý počet kamínků, mincí nebo ořechů. Byly i válcové hrací tesserae s číselným označením na rubu (od I do XVI, někdy až XX). Každá krčma měla svůj charakteristický štít. V největší oblibě byla zvířata. Hospoda jakéhosi Sittia (VII,1,45) měla ve znaku červeného slona, kterého vede a střeží pidimužík. Někdy se o reklamu postarali sami zákazníci. V krčmě v Casa dell’Orso můžeme např. číst:

Valeat qui legerit. Edone dicit: Assibus singulis hic bibitur, dupondium si dederis meliora bibes, quartum assem si dederis vina Falerna bibes.

„Ať je zdráv, kdo to čte. Edone říká: Pije se tu za jeden as, jestliže věnuješ dva assy (dupondius), budeš pít lepší, jestliže věnuješ čtyři assy, budeš pít falernské.“

Edone byla jednou z Colepiových číšnic. Majiteli takovýchto krčem byli většinou propuštěnci, jen výjimečně plnoprávní občané.

Zařízení hostinců bylo prosté: židle, lavice, stoly. Pouze v lepších podnicích byla tu a tam místnost, v níž mohli hosté při jídle a pití odpočívat na lehátkách.

Otvírací a zavírací hodiny upravovala čas od času městská správa. Obvykle se hospody otvíraly už v časných dopoledních hodinách (kolem desáté) a zavíraly se pozdě večer nebo dokonce v noci. Hospody bývaly otevřeny každý den, jen někdy na znamení smutku nebo v době nebezpečí bývaly z úředního příkazu zavřeny.

Počet výčepů a hostinců byl velký: prvních kolem 120 a druhých asi 20, což je většina ze všech známých výčepů a hostinců římského kulturního světa. Podél jedné z ulic bylo např. v délce asi 700 m nalezeno 20 různých výčepů a hostinců, z nichž 8 na úseku pouhých 75 m. Celkový počet zatím odkrytých „zařízení“ této kategorie je asi 240.

V dosud odkryté části města bylo nalezeno i 23 nevěstinců (lupanaria). Majitel (majitelka) se nazýval leno (lena). Jejich zaměstnání patřila k těm nejopovrhovanějším, i když jejich zisky nebyly zdaleka nejmenší. Jeden takový dům byl v IX,5,19, nedaleko Terme Centrali, a patřil jakémusi Someneovi. Vzhledem k zachovaným nápisům známe nejen jména zde zaměstnaných žen. Největší lupanar - VIII,12,18-20 - byl však na rohu Via del Balcone Pensile a Vicolo del Lupanare. Jeho majiteli byli Africanus a Victor. Známe i jména 12 zdejších nevěstek, případně jejich „pracovní“ přezdívky: Victrix - vítězka v milostném zápase, Invicta - nikdy neporažená, Panta - znající všechny způsoby. Zákazníků tu bylo zaznamenáno kolem 40. Jak svědčí nápisy v sousedních krčmách, pracovaly některé z tamějších nevěstek i tam.

Uvedený nevěstinec měl malé, temné, špinavé a nezdravě působící pokojíky (celae meretricae) se zděnými lůžky. Na stěnách, zvláště nade dveřmi, se zachovalo množství nevelkých maleb, znázorňujících jednotlivé milostné akty a asi 123 různých milostných nápisů. Pokojíků bylo celkem 10, z toho polovina v prvním patře, kam vedly dřevěné schody a kam se vcházelo z balkonu.

Dívky a ženy v těchto domech byly vesměs otrokyně. Ceny byly od 2 do 10 assů. Zachovaný nápis v zájezdní hospodě před Porta Marina svědčí o tom, že se výjimečně platilo i více: „Jestliže si někdo chce sednout na tento kámen, ať si přečte toto: kdo se chce pomilovat s ženou, ať se ptá po Attice. Stojí 16 assů.“

Existovaly také potulné nevěstky. Ty nabízely své půvaby obvykle ještě levněji.

Také majitelé krčem a výčepů si často pořizovali mladé otrokyně, postavené prakticky na roveň ženám v nevěstincích (např. výčep Helpidy a Demetria v I,2,18-19). Každá profesionální prostitutka musela být edilem zaznamenána na zvláštní seznam.

Prostituce však nebyla pouze výsadou žen. Živili se jí také muži, i když u nich nebyla tak rozšířena. Proto také dokladů o její existenci v Pompejích je jen poměrně málo a pouze v několika případech můžeme o někom - tak, jako např. o jistém Phoebovi známého z nápisu v Casa di Giulia Felice - říci, že se touto činností zabýval.

Je však třeba připomenout, že ne všechny nápisy tohoto druhu a jména zde uvedená pocházejí ze stejného období, ale mohla být napsána v rozmezí až 20 let. A navíc, budeme-li mezi nápisy hledat objektivně, najdeme tam oba „póly“ morálky:

Sum tua ae(ris) a(ssibus) II.

„Jsem tvá (za) 2 bronzové assy.“

Virgula Tertio suo: indecens es.

„Virgula svému Tertiovi: jsi nemrava.“

Nebyla tedy pověst a morálka v Pompejích tak špatná, jak by se na první pohled mohlo zdát.

TRHY A TRŽNICE |  NÁBOŽENSTVÍ A CHRÁMY

Copyright © Josef Fryš, 2002