VEŘEJNÝ ŽIVOT
MĚSTSKÉ HRADBY A BRÁNY

Nejzachovalejší částí opevnění je úsek mezi Porta Ercolano a Porta Vesuvio v nejsevernější části města, kde byla také soustředěna jeho obrana. Odtud se hradby táhnou východním směrem k amfiteátru, kolem něho se stáčejí na západ a podél jižních čtvrtí města se táhnou až k divadelní čtvrti. Ale od tohoto místa celá dnes chybějící západní část městského opevnění až k Porta Ercolano byla částečně nebo úplně stržena už v antických dobách a na jejím místě nebo základech vzniklo množství velkých, několikapodlažních domů. Ke zvýšení obranyschopnosti města byly později do hradeb vsazeny ještě čtvercové věže, z nichž nejvíce jich bylo soustředěno mezi Porta Ercolano a Porta Vesuvio a kolem amfiteátru, to je v místech, kde byly hradby nejsnáze zranitelné.

Tyto hradby, které vidíme kolem města dnes jsou ze samnitského období, a tudíž obepínají město již rozrostlé. Je přirozené, že i původní osada Osků, soustředěná v oblasti kolem fóra, měla obranné hradby nebo nějaká opevnění.

Podívejme se však na to, co se z někdejšího opevnění zachovalo dodnes. Jeho - už zmíněná - nejzachovalejší část byla nalezena při vykopávkách v letech 1926 - 27. Při zkoumání těchto zdí se zjistilo, že se obranný systém v průběhu existence města několikrát změnil: jeho nejstarší část je z V. stol. př. n. l., nejmladší z doby krátce před římskou okupací.

Nejstarší obranná hradba byla tvořena dvěma rovnoběžnými zdmi. Prostor mezi nimi byl vyplněn hlínou. Tloušťka obou zdí i s náspem byla asi 4 m; výška nebyla větší než 3,75 m. Zdi byly zhotoveny z pravoúhlých kvádrů tvrdého žlutého vápence nalámaného v řece Sarno. Ptáme-li se na původ tohoto nejstaršího z nalezených opevnění, musíme vzít v úvahu především prostor, který obepíná, a konstrukci samotných zdí. Zbytky tohoto opevnění byly nalezeny na dvou místech mezi Porta Ercolano a Porta Vesuvio. Této rozlohy však město dosáhlo až na začátku V. stol. př. n. l., tj. zřejmě za Etrusků. Hradby mohou být tedy z této nebo pozdější doby. To znamená, že je už nemohli postavit Oskové. Lze předpokládat, že toto opevnění je zřejmě dílem Etrusků, neboť jednak zachovaná řecká opevnění jsou stavěna „pečlivěji“ a jednak - jak už bylo uvedeno na základě stratigrafických výzkumů - Pompeje řeckým městem nebyly.

Během IV. a začátkem III. stol. př. n. l. - v období samnitských válek nebo ohrožení města Pyrrhem - byl úplně změněn obranný systém města. Vnější zeď byla rozebrána a postavena nová uprostřed mezi původní dvojitou zdí. Nová zeď, opět z vápencových, byla značně vyšší, měřila asi 8 m. Vnitřní zeď byla ponechána na místě a až do úrovně nové zdi zasypána hlínou. Udusaný vrchol náspu, široký asi 5 m, tvořil plošinu, ochoz pro pohyb vojáků hájících město. Okraj této plošiny přecházel z vnitřní strany ve svah, u jehož úpatí byla vybudována nevysoká kamenná zídka zamezující sesutí půdy. Právě tento násep hovoří o čistě italickém stylu, proto tedy mohli být staviteli těchto hradeb pouze Samnité. Ale i takto provedený val měl svoje nevýhody: spodní zeď neustále praskala, protože nemohla odolat tlaku náspu. Také plošina se neustále snižovala, protože nebyla z vnitřní strany opevnění ničím kryta . . . Proto tedy v době 2. punské války (218 - 201 př. n. l.) přiměl strach z Hannibalovy armády Pompejany ke zlepšení svého opevnění.

Po této úpravě nastalo období klidu. Zdálo se, že hradby už dosloužily, že už jejich služby není třeba. Pomalu se rozpadaly, nikdo je neudržoval, naopak, jejich materiálu se dokonce částečně používalo i na stavbu domů.

Ale ještě jednou musely hradby hájit čest města, ještě jednou, naposled. Byla to spojenecká válka, která dala popud k opětovnému opevnění města. Vyspravení bylo provedeno jednoduchým způsobem, zeď byla zřejmě opravena z toho, co bylo po ruce. Pravděpodobně ani času nebylo nazbyt. Proto asi nebyly znovu postaveny hradby v jihozápadní části města. Zde nezbylo nic jiného, než se spoléhat na přirozenou ochranu. Tím více se stavitelé soustředili na zbývající část opevnění. Bylo rozhodnuto zasadit do dosavadních hradeb nový prvek: věže. Dnes je většina z těchto dvouposchoďových věží už v ruinách.

Jak tedy celkově vypadaly hradby před příchodem Sullových legionářů? Opevnění sestávalo ze dvou rovnoběžných zdí. Byly asi 6 m od sebe a mezera mezi nimi byla vyplněna kamením a zbytek nasypanou zeminou. Obě zdi se směrem nahoru zužovaly. I s náspem bylo opevnění nahoře široké 6 m, dole pak bylo o 0,5 m širší. Aby byla vnější zeď zesílena, byly k ní z vnitřní strany připojeny opěry. Také vnitřní zeď je z městské strany zesílena opěrami a navíc obehnána náspem. Výška vnější zdi byla 8 - 10 m, vnitřní pak byla o 2,6 m vyšší. Pro ochranu vojáků hájících město bylo na ochozu hradeb zřízeno cimbuří. Na násep se vystupovalo po nekrytých schodech z vnitřní strany nebo z věží. Věže měly půdorys 7,60 x 9,50 m, výšku 15 - 17 m a byly omítnuty. Byly dvouposchoďové, v prvním i druhém poschodí byly vytvořeny střílny a obě poschodí byla s přízemím spojena vnitřním schodištěm. Věže byly do hradeb zasazeny „obkročmo“, takže přečnívaly přes linii hradeb cca o 1 m.

Do města se vcházelo sedmi branami. Jsou to v pořadí za sebou: Porta Ercolano, Porta Vesuvio, Porta di Nola, Porta di Sarno, Porta di Nocera, Porta di Stabia a konečně Porta Marina.

Stejně jako hradby, ani brány nebyly vystavěny ve stejné době. V zásadě je můžeme rozdělit do dvou skupin: do první patří ty, které byly postaveny před ovládnutím města Římany; do druhé ty, které byly postaveny až v době, kdy už město bylo římskou kolonií. Zatímco první skupina pochází přibližně ze IV. a III. stol. př. n. l. a má spíše vojenský charakter (např. Porta di Stabia), druhou skupinu tvoří monumentální brány bez většího vojenského významu, vzniklé pozdější přestavbou původních, které stály na jejich místě (Porta Ercolano).

Podívejme se blíže na Porta di Stabia. Vcházíme-li do brány zvenčí, vejdeme nejprve do průchodu asi 3,75 m širokého a ohraničeného dvěma baštami. Za ním je o něco širší nádvoří, u jehož vzdálenějšího konce byly zavěšeny dvoukřídlové dveře. Nahoru se obránci dostávali po schodištích mezi dvojitými zdmi po obou stranách nádvoří.

Porta Marina na západní straně nebyla kdysi přední městskou branou tak jako dnes, kdy v podstatě plní funkci hlavního vchodu do vykopávek. Přispěl k tomu pravděpodobně i prudký svah, kterým vede ulice procházející branou. Brána má dva průchody: prostřední velký pro povozy a po levé straně - při pohledu zvenčí - menší průchod pro pěší, do něhož se vcházelo po několika schodech. Hlavní průchod byl opatřen dvoukřídlovými dřevěnými dveřmi zvednutými nad úroveň ulice tak, aby při dešti mohla protékat voda.

Porta Vesuvio byla jedním z hlavních vchodů do města. Měla jeden oblouk a dvoukřídlové dveře. Brána byla značně poškozena při zemětřesení v 62. roce a do zániku města nebyla ještě zcela opravena.

SMRT A POHŘEB |  ULICE A NÁMĚSTÍ

Copyright © Josef Fryš, 2001