SOUKROMÝ ŽIVOT

K aždodenní život Pompejanů se lišil především podle sociálních podmínek každého z nich. Vždy však vstávali poměrně brzy: nesměli promeškat denní světlo.

Spali v tunice pod přikrývkou. Oblékání jim netrvalo dlouho. O tělesnou hygienu se postarali předešlý večer (v lázních), ranní umývání nebylo velké. Pak následovala jednoduchá snídaně.

Ve všední den přijímal patricij nejdříve klienty, kterým poskytoval svoji ochranu. Přicházeli ho pozdravit, svěřovali se mu se svými starostmi a žádali ho o radu a pomoc. Pak odcházel patricij na fórum nebo ke kurii, a to i v případě, že nevykonával veřejnou funkci: vždy měl na fóru co vybavovat.

Když bylo v poledne dost času, pojedl lehký oběd. K němu se nikdy nepilo víno.

Hned po tomto obědě, v době největšího horka, bývala krátká siesta. Pak se pokračovalo ještě dvě nebo tři hodiny v práci. Pracovní den končil dlouho před večeří, nastal čas na odpočinek. Pompejané ho obvykle trávili v lázních. Koupel byla společná, což byla příležitost k rozptýlení a pobavení se se sousedy.

Po osvěžující koupeli bylo hlavní jídlo dne, večeře (cena), a následné obětování domácím lárům. Také ženy vstávaly časně jako muži a hned začaly organizovat práce v domácnosti. Samy byly od veškerých těchto prací osvobozeny. Měly k dispozici množství služek, od mladých otrokyň až po staré, mnohdy už propuštěné otrokyně.

Přes den se ženy vzájemně navštěvovaly, byla to módní záležitost. Rozmlouvalo se o všem: o událostech ve městě, o politice, literatuře i filozofii. V odpoledních hodinách chodily nakupovat, převážně však jen do obchodů s látkami nebo hotovými oděvy, neboť nakupování potravin a denních potřeb obstarávaly otrokyně.

Řemeslníci, obchodníci a drobní úředníci trávili na fóru méně času. Většinou pobývali ve svých dílnách a obchodech. Když jim končil pracovní den, zavírali krámy a šli do lázní nebo na procházku s přáteli.


RODINA A JMÉNO

Pojem rodiny měl v římské společnosti jisté odlišnosti ve srovnání s rodinou dnešní. Především se tam ještě zachovávaly jisté rysy patriarchálního zřízení, kdy jednoznačnou hlavou rodiny byl otec (pater familias). Ten jediný měl plnou právní způsobilost. Další rozdíl spočíval v tom, že rodinu tvořily všechny osoby žijící pod společnou střechou a pod mocí otce. Patřili tam děti, manželka, nevěsty, zeťové, vnuci, ale i služebnictvo: otroci, muži i ženy, a propuštěnci, kteří žili v domě. Do rodiny patřili dokonce i klienti. Existence rodiny byla úzce svázána s životem otce. Po jeho smrti se rodina rozdělila na tolik větví, kolik bylo dědiců.

Přestože dodnes mohou být Římané pro nás vzorem pořádku v právnické přesnosti, ve svých jménech si pořádek neudělali. Obecně lze však říci, že jméno každého svobodného občana se skládalo obvykle ze tří částí: praenomen, nomen (gentile) a cognomen.

Praenomen - předejmení - bylo úzce osobní jméno odpovídající našemu křestnímu jménu. Dostávali ho jen chlapci, děvčata tato jména neměla. Výběr předejmení nebyl libovolný, obecně se používalo 18 osobních jmen. Také jejich zkratky byly jednoznačně stanoveny. Ze všech těchto jmen se v Pompejích daleko nejvíce vyskytovala osobní jména Marcus (M.) a Lucius (L.).

Další jméno v pořadí - nomen - bylo jméno rodové a určovalo tedy rodovou příslušnost. Nosili ho všichni občané pocházející ze společných předků. Nomen má tvar přídavného jména a téměř výhradně končí, pokud jde o jména římsko-latinských kmenů, na -ius: Iulius, Holconius, Cornelius atd. Ostatní koncovky svědčí o jiném kmenovém původu. Je zřejmé, že mnoho Pompejanů bylo příbuzensky svázáno (což dokládají i antropologická zkoumání tvaru zubů - špičáků - obětí) a že Pompeje nebyly kosmopolitní město.

Cognomen - příjmení - se přidávalo k rodovému jménu. Původně rozlišovalo rodiny uvnitř rodu (Holconius Rufus, Holconius Celer, Holconius Priscus). Toto cognomen nesouviselo s rodovou příslušností, a tak případní nositelé pouze stejného příjmení nemuseli být v žádném příbuzenském vztahu: vždyť např. zmíněné cognomen Rufus (Ryšavý) se v Pompejích vyskytuje.

Při adopci převzal adoptovaný syn všechna tři jména adoptivního otce a připojil nomen vlastní, s příponou -anus: Tamudius - Tamudianus (čímž vlastně vytvořil další cognomen). Za císařství se už tato pravidla přesně nedodržovala

Další zvyklostí bylo uvádět u svého jména i jméno otce a svůj vztah k němu. To se vyjadřovalo zkratkou f., znamenající filius - „syn“: C. Cuspius C. f. Pansa - „Gaius Cuspius Pansa, syn Gaiův“, M. Holconius M. f. Rufus - „Marcus Holconius Rufus, syn Markův“.

Ženy, jak už bylo řečeno, praenomen neměly. Užívaly nomen ve tvaru ženského rodu (Vibius - Vibia, Eumachius - Eumachia, Holconius - Holconia). To mělo podobnou funkci jako dnešní křestní jméno, z nichž nejedno právě zde vzalo svůj původ (Iulius - Iulia - Julie, Valerius - Valeria - Valérie). Za rodovým jménem následovalo příjmení otce, opět v ženském rodě (Vettius - Vettia, Priscus - Prisca). Také tato cognomina někdy připomínají dnešní ženská křestní jména: Marcellus - Marcella - Marcela, Helenus - Helena. Jako u mužských jmen, také zde se v nápisech často objevuje zkratka f. (filia - dcera): Eumachia L. f. - „Eumachia, dcera Luciova“, začíná nápis na její budově na fóru.

Kromě latinských příjmení bylo ve městě nalezeno více než 300 řeckých (nejčastěji Eros a Hermes). Nemuselo však vždy jít o Řeky, neboť v I. stol. bylo zvykem dávat otrokům právě řecká jména.

Otroci a otrokyně mívali jen jedno jméno. Buď si ponechávali svá původní jména nebo dostávali nová (pán měl právo volit jméno svého otroka), náhodně zvolená: Eutychus a Eutychis, Restitutus a Acratus.

Když získal otrok svobodu, přijal nomen a často i předejmení svého pána, ke kterému připojil své vlastní jméno (Marcus Arrius Diomedes), z kterého se tak stávalo příjmení. U propuštěnkyň to bylo obdobně (Claudia Laudica). Na vyjádření vztahu k svému bývalému pánovi se užívalo zkratky l. (libertus, liberta - propuštěnec, propuštěnka): Navoleia L. l. Tyche - „Navoleia Tyche, propuštěnka Luciova“.

Kromě takových nápisů z římského období města nalézáme (i když v mnohem menší míře) také nápisy s původními oskými jmény. Můžeme-li soudit na základě tohoto skromného materiálu, nebyl v tvoření a užívání jmen v oštině základní rozdíl oproti staršímu způsobu u Římanů nebo Etrusků.

SOCHAŘSKÁ VÝZDOBA | MANŽELSTVÍ

Copyright © Josef Fryš, 2001