STAVEBNÍ PRVKY A OBDOBÍ

L etmý pohled na vyrovnané zákryty pompejských staveb by mohl vyvolávat dojem až přílišné jednotvárnosti a strohosti. Tento dojem však zmizí při prvním bližším pohledu na jednotlivé stavby a jejich uspořádání, když zjistíme, jak velice se měnil jejich charakter v závislosti na době vzniku a na poslání těchto staveb.


ZDIVO A SLOUPOVÍ

Vyzdívání (stejně jako jiné práce) se řídilo množstvím zvyklostí a podmínek, kterými se bylo nutno řídit.

Jak je zřejmé už z prvního pohledu do pompejských ulic, užívalo se několika stavebních materiálů. Jedním z nejstarších byl žlutý vápenec z blízkého Sarna. Ze sopečných produktů se zpracovávala prehistorická láva (především na dláždění, zřídka do zdiva). Ke stavebním materiálům patřily i červenohnědá kruma a šedá pemza, extrémně pórovité a houbovitě zpěněné lávy. Značně rozšířen byl i místní šedý tuf z nedaleké Nucerie. Jako dalšího materiálu se používalo travertinu. Nejvzácnějším materiálem byl mramor (nejlepší byl z etruského města Luna, dn. Carrara). Nejmladším stavebním materiálem byly pálené cihly, které postupně vytlačily všechny materiály ostatní.

Celé období sedmi století existence města je tvořeno v zásadě pěti odlišnými epochami výstavby, které se navzájem liší především druhem používaného materiálu, jeho vazbou a konstrukcí stavby. Podle časové návaznosti jsou to: epocha presamnitská, první a druhá epocha samnitská a první a druhá epocha římské kolonie.

Nejstarší byla tzv. epocha presamnitská, zahrnující období VI. - V. stol. př. n. l. Běžně používaným stavebním kamenem byl tehdy sarnský vápenec charakteristický svou hrubozrnností a už zmíněnou žlutavou barvou. Z tohoto období se zachovalo jen velmi málo (vnitřní zeď opevnění u Porta Ercolano z V. stol. př. n. l.). Vápenec byl otesáván do velkých pravidelných kvádrů různých velikostí, sestavován do pravidelných řad a spojován tekutou hlínou. Tento způsob se nazývá kvádrová technika, opus quadratum.

Následující první samnitská epocha trvala od IV. do III. stol. př. n. l. a měla dosti společného s předchozím obdobím. Také zde je použito sarnského vápence ve tvaru kvádrů, ale jejich velikost je tu už stejná. Takto byla stavěna průčelí domů (Casa del Chirurgo) nebo i ostatní vnější zdi. Je to opět kvádrová technika. Rozdíl proti předchozímu období spočívá v konstrukci vnitřních stěn. Tady je užita tzv. nepravidelná technika, opus incertum, kde jsou stěny vytvořeny z nepravidelných kusů lávy, vápence, pemzy, krumy nebo tufu.

Ve II. stol. př. n. l. začíná druhá samnitská epocha, která končí přibližně 80. rokem př. n. l. V této době vápenec postupně ustupuje tmavošedému a jemnozrnnějšímu tufu z nucerského kamenolomu. Nastává tufové období, všeobecně se používá tufové zdivo (opus tufaceum). Je to doba největšího rozkvětu města, období největší výstavby (Casa del Fauno a Casa di Pansa). Tuf byl přitesáván do pravidelných hranolků, většinou kolem 8 cm vysokých a 12 cm dlouhých. Hranolky byly pak skládány jako opus isodomon.

S příchodem Římanů do Pompejí se změnila i technika vyzdívání (80 př. n. l. - 14 n. l.). V této první periodě římské kolonie tuf jako hlavní materiál sice zůstává, ale není už přitesáván tím způsobem jako dříve, nýbrž do malých hranolků (tzv. tufelli) s přibližně čtvercovou základnou a zhruba pravými úhly. Tyto hranolky byly pokládány na hranu vedle sebe a stěna pak nabývá vzhledu napjaté nepravidelné sítě. V polovině I. stol. př. n. l. byl tento způsob zdokonalen, hranolky nabyly přesného tvaru (opus reticulatum).

Od r. 14 n. l. až do zániku města probíhá tzv. druhá perioda římské kolonie. V tomto posledním stavebním období se už ve větší míře objevují pálené cihly (testae). Napřed jen v kombinaci s kamenem nebo častěji tufem (opus mixtum).

Když později výroba cihel pokročila, jejich cena se snížila, a tak už nic nebránilo jejich použití k postavení celých cihlových stěn (opus testaceum n. latericum). Rozměry cihel byly přibližně 24 x 12 x 3 cm, byly tedy oproti dnešním značně plošší. Kromě těchto normálních cihel se již také vyráběly různé tvarovky pro zvláštní použití (sloupy a pilastry, topení v lázních atd.).

Uvedené techniky nebyly používány - až na výjimky - k vytvoření celé šířky zdí. Tvořily jen obě líce, kdežto vnitřek (jádro) zdí byl proveden levnějším způsobem, a to jako opus caementicium, tj. z malých kousků kamene, zalitých pevnou maltou s pucolánem (písek s podobnými vlastnostmi jako dnešní cement). Důvodem k použití této kombinace bylo hledisko čistě ekonomické: nebylo totiž nutné bednění, jehož funkci nahrazovalo právě lícní zdivo.

Šířka zdí nebyla zpravidla větší než 45 cm. Dělaly se totiž silné 1,5 stopy. Výška zdí se pohybovala většinou mezi 3,6 a 5,5 m.

Nezbytným prvkem antických staveb bylo sloupoví: sloupy pomáhaly vytvářet nepostradatelné chrámy a stinná podloubí, stejně jako atria a peristyly soukromých domů.

Všechny části stavby byly násobkem jednotné míry, tzv. modulu (nejčastěji spodní poloměr dříku).

Nejstarší zachovaný architektonický řád v Pompejích je řád dórský. Dórský řád, který v Pompejích existoval a který se prakticky zachoval pouze ve zbytcích Tempio Dorico, velmi připomíná řecké chrámy v jihoitalské Poseidónii (dn. Paestum).

V době nadvlády Etrusků se Pompeje bezpochyby seznámily také s jejich architrávovou architekturou. Avšak stejně jako jinde, i zde se zachovalo velmi málo.

V samnitském období navazují dórské sloupy na poslední vývoj řádu řecko-dórského a nesou už více nebo méně prvků budoucího římsko-dórského slohu (jižní loubí fóra, loubí Foro Triangolare).

S příchodem Římanů do města nastávají další: mizí triglyfy, metopy a vše, co souvisí s rytmickým dělením kladí.

Jónský řád ze samnitského období města stejně jako pozdější sloh římsko-jónský jsou v Pompejích poměrně řídké (propyleje před Foro Triangolare, bazilika, první patro loubí fóra).

Řád římsko-korintský byl pro svoji tvarovou bohatost nejpoužívanější (Edifizio di Eumachia, bazilika, Tempio di Vespasiano, Tempio di Iside).

Materiálem pro dříky sloupů byl většinou tuf (Tempio Dorico, jižní loubí fóra), někdy travertin (východní a západní loubí fóra) nebo mramor (Edifizio di Eumachia), zřídka láva (jižní část Via Marina). Konstruovány byly ze dvou nebo častěji více tamburů, později byly oblíbené tufové tvárnice (bazilika) a cihly (Tempio di Iside). Většina sloupů byla omítnuta a kanelury vytvářeny teprve štukem, který téměř vždy imitoval mramor. Hlavice bývaly z tufu (jižní část fóra, bazilika), vápence (Tempio Dorico), travertinu (Macellum) nebo i mramorové (Edifizio di Eumachia).

Většina sloupů i kladí byla bohatě zbarvena.

OSTATNÍ ŘEMESLA | STROP A STŘECHA

Copyright © Josef Fryš, 2001