PLINIOVY DOPISY TACITOVI
M ohutný výbuch Vesuvu v roce 79 n. l. a jeho tragické následky nezůstaly u antických autorů bez povšimnutí. Začněme očitým svědkem, jehož prostřednictvím se na vesuvskou pohromu můžeme podívat „zblízka".

Tímto svědkem byl Gaius Plinius Caecilius Secundus, zvaný krátce Plinius Mladší (Minor). Začátkem osudného roku 79 byl jeho strýc Plinius Starší ve válečném přístavu Misenum (dn. Miseno), asi 17 km jihozápadně od Neapole a 29 km od Vesuvu. Spolu s ním tam byl i mladý Plinius se svou matkou, a tak měl možnost celé vesuvské „běsnění" i s jeho následky poznat na vlastní oči. Obojí pak později zařadil do svých fiktivních „Dopisů" historiku Tacitovi.

Pojďme do nich po 1 900 letech nahlédnout . . .

SMRT PLINIOVA STRÝCE

Žádáš mě, abych Ti vylíčil skon mého strýce, abys těm, kdož přijdou po nás, mohl o něm vyprávět co nejpřesněji. Děkuji Ti: vím, že jeho smrt, jestliže ji oslavíš Ty, očekává sláva nesmrtelná.

Můj strýc dlel právě v Misenu, kde osobně velel loďstvu. Bylo 24. srpna asi o jedné hodině s poledne když mu zvěstuje má matka, že na obloze vyvstává mrak neobyčejné velikosti a podoby. Strýc právě studoval: zvedne se od stolu a vystoupí na návrší, odkud mohl podivuhodný úkaz lépe sledovat. Vystupoval mrak (z které hory, nedalo se na tu dálku zjistit; teprve později se poznalo, že to byl Vesuv): jeho podobu a tvárnost by nemohl vyjádřit žádný strom lépe než pinie. Jako převysoký kmen se zvedal do oblak, až se pak rozprostíral v jakési větve, nejspíše proto, že výbuch plynu, který jej hnal tak vysoko, později ochaboval a nemohl jej unésti, anebo se snad rozptyloval i proto, že byl stlačován svou vlastní tíhou.

A už padal do lodí popel, tím žhavější a hustší, čím více se blížili, už padala i pemza a černé, ohořelé a žárem rozpukané kamení, a už se tvořila mělčina, která, zrovna jako spousty sopkou chrlené, činila pobřeží nepřístupným. Na chvíli zaváhal, nemá-li se vrátit, ale potom prohlásí: „Odvážným přeje štěstí: zaměř k Pomponianovi!" Pomponianus meškal ve Stabiích, mezi nimiž a Misenem jest záliv, neboť moře se tu zalévá do pobřeží zakřiveným obloukem. V Stabiích sice ještě nebylo nebezpečí tak blízké, ale bylo už patrné a, protože stále rostlo, blízké už dost; proto dal Pomponianus nanosit do lodí vojenská zavazadla a rozhodl se odplout, jen co se utiší nepříznivý vítr. A právě tímto větrem můj strýc k němu šťastně dojel.

Zatím z různých míst Vesuvu šlehaly široké plameny a vysoké ohnivé sloupy a jejich oslňující jas se ještě přiostřoval noční tmou. Aby obecnou hrůzu zmírnil, strýc ujišťoval, že to asi hoří osamělé dvorce, které poděšení venkované opustili, aniž je napadlo uhasit oheň v krbech. Potom si šel lehnout, usnul a opravdově spal. Zatím však dvůr vězel už tak hluboko v závěji popela a sopečného kamení, že, kdyby byl ještě chvíli v ložnici setrval, nebyl by se odsud dostal. Probudili ho, vyjde z pokoje a odebéře se opět k Pomponianovi a k ostatním, kteří celou noc probděli. Potom se ve spolek radí, mají-li zůstat v domě. Budovy se totiž ohromnými otřesy ustavičně kývaly a, jako by je vyvrátil ze základu, brzy se nakláněly dopředu, brzy dozadu. Pod širým nebem zase hrozilo padající sopečné kamení, třebaže lehké a pórovité; srovnávajíce obojí nebezpečí, rozhodli se na konec pro druhé. Vloží si na hlavu polštáře a přiváží si je šátky, což je mělo chránit před deštěm kamení.

Všude jinde už byl den, a tady pořád noc ze všech nocí nejčernější. I rozhodli se, že půjdou na břeh zblízka se podívat, zda-li už more dovoluje nasedat do lodí: bohužel však bylo stále ještě strašně rozbouřené. Tam pak se strýc položil na prostěradlo, které pod ním rozložili. Ale brzy potom plameny a jejich předzvěst, sirný zápach, zaženou všechny na útek a také strýce povzbudí. Pomocí svých druhu sice povstal, ale hned se zhroutil: nejspíše mu příliš hustý dým zamezil dýchání a uzavřel mu průdušku, kterou odjakživa churavěl . . .

Když pak se konečně přece rozednilo (bylo to až třetího dne po jeho skonu), naleznou jeho tělo pod prostěradlem, ale docela neporušené a v těch šatech, které si vzal naposled: vypadal spíše, jakoby spal, než jako mrtvý . . .

Zatím jsem já se svou matkou dlel v Misenu - to však do historie už nenáleží, a Ty sis přál poznat právě jenom poslední chvíle strýcovy. Proto končím. Bud zdráv!

(Přel. F. Stiebitz. Zkráceno)

ÚVODEM | PLINIOVY ZÁŽITKY

Copyright © Josef Fryš, 2000